Nebezpečná klimatická naivita

Z padesáti zemí, které mají emise oxidu uhličitého největší, jen 12 zemí za posledních 30 let emise snížilo. Jedná se hlavně o země EU. Státy EU se v roce 1990 podílely na světových emisích 19 procenty, v současnosti je to jen 9%. USA mají emise CO2 na stejné úrovni jako v roce 1990 (5,1 mld. tun), jejich podíl na světových emisích klesl z 22% na 13%.
Dá se předpokládat, že se za dalších 30 let celosvětové emise sníží pod 30 miliard tun ročně? Troufám si tvrdit, že očekávat snížení emisí o 20% do roku 2050 je naivní. A považuji za nebezpečný cíl EU, hnát se ZA JAKOUKOLIV CENU za uhlíkovou neutralitou. Snižovat v EU emise rychle a zběsile by mohlo vést k prudkému nárazu evropské ekonomiky.

Snižovat o 20% emise, které jsou již relativně nízké (ve vztahu k hrubému domácímu produktu nebo ve vztahu k vyrobené elektrické energii), je daleko nákladnější, než snížit emise poměrně vysoké. Jestliže někdo uběhne 100 metrů za 20 sekund, může již po pár měsících tréninku udělat čas 16 sekund. Ale ten, kdo uběhne stejnou trať za 10 sekund, se asi těžko dostane na 8 sekund, ikdyby hyperaktivně roky trénoval od rána do večera.
Co by se stalo, pokud by státy EU napumpovaly do snížení emisí např. sto miliard eur a ostatní země by emise přibrzďovaly jen na oko nebo vůbec? Konkurenceschopnost EU by šla od deseti k pěti resp. od pěti k nule a zboží ze zemí, kde si s emisemi hlavu nelámou, by zaplavilo náš trh.
Když prezident Trump začal bojovat za snížení obchodního deficitu s Čínou, řada ekonomů jej kritizovala s tím, že obchodní válka je něco špatného. Je ale rozdíl mezi válkou expanzivní a bojem za narovnání neférových podmínek na celosvětovém trhu.

Představme si běžecký ovál, jehož vnitřní dráha má poloviční délku, než dráha vnější. USA obrazně běží po delším okruhu, Čína na kratší dráze. Když není na světě síla, která by přiměla Čínu k investicím do technologií méně energeticky náročných, je férové dát na kratší dráhu překážky.
Nelze se divit, že USA odstoupily od Pařížské dohody, která nestanovila spravedlivé podmínky na snížení emisí oxidu uhličitého podle různých hledisek. Tato dohoda neukládá jednoznačné povinnosti Číně, Indii ani arabským státům snižovat emise, natož aby obsahovala miliardové sankce za její neplnění.

Ten, kdo má zkušenost s tím, jak k mezinárodním dohodám přistupují některé nedemokratické režimy, ví, že je často berou za cár papíru. Číňané, Arabové, ale i solární baroni se mohou od srdce smát naivitě evropských politiků, kteří se rozhodli běžet po dlouhé dráze za uhlíkovou neutralitou, a to ještě s koulí na noze.

Kolik by stála klimatická hysterie?

Má Zelený klimatický fond investovat do těchto zemí, když většina z nich má vyšší HDP na obyvatele, než je světový průměr? Nebo má tento fond nalévat stovky miliard dolarů do zemí, jejichž emise oxidu uhličitého nepředstavují ani 0,2% světových emisí? Ani jedno, ani druhé.