Národní rozvojový fond by měl být pro občany, ne pro banky

Pokud by investice státu představovaly 8% státního rozpočtu (aktuálně asi 110 miliard korun ročně), za 12 let by se pokryla zhruba polovina z plánovaných 3,5 bilionu korun (za posledních 10 let rostly výdaje státu v průměru tempem 2,5%). Návrh na zřízení Národního rozvojového fondu, který by pokryl část dodatečných zdrojů, je tedy logický.
Atraktivní je i myšlenka, že by do NPF odváděly část dividend banky. České banky se topí v ziscích několika desítek miliard ročně, úrokové sazby na hypotéky máme osmé nejvyšší v rámci EU, takže by se slušelo, aby desítky miliard neodtékaly do zahraničí, ale investovaly se do domácích projektů. Banky ale mají své akcionáře a těžko by zdůvodnily, že na celospolečenskou odpovědnost budou dávat ročně miliardy korun.
3% od státu bankám nebo občanům?
Je tedy pravděpodobné, že banky budou požadovat, aby jejich vklady do Národního rozvojového fondu byly nějak zhodnoceny. Pokud by NRF investoval na bázi PPP projektů, stát by mu mohl garantovat např. 3% ročně zhodnocení. Příklad: Dálnice D4 se má na bázi PPP projektu postavit cca za 25 miliard (tuto částku by stát splácel po dobu 25 let). Při ceně 240 miliónů korun za km vychází zhodnocení pro investora 5% p.a. Stát by tedy spoluprací s NRF (šlo by zřejmě o fond zřízený Českomoravskou záruční a rozvojovou bankou) ušetřil jen na této jedné stavbě 10 miliard korun.

NRF jako konkurence bank, ne jejich nástroj

Většina občanů nezhodnocuje své úspory ani v úrovni inflace. Úrokové sazby z vkladů jsou nízké, nízké je zhodnocení v penzijních fondech i v investičních fondech. Pokud by stát garantoval ne bankám, ale občanům zhodnocení 3% ročně, dá se očekávat, že během několika let by občané do Národního rozvojového fondu převedli až 1 bilion korun.
To by samozřejmě vytvořilo tlak na banky. Musely by úrokové sazby u vkladů zvýšit. Vzhledem k tomu, že již nyní máme 8. nejvyšší úrokové sazby u hypoték v rámci EU, zisky bank by se ztenčily. Do zahraničí by již neodplouvaly desítky miliard ročně.
Tlak by se pochopitelně zvýšil i na soukromé penzijní fondy a soukromé investiční fondy (aktuálně v nich mají občané asi 1 bilion korun). Možná by některé z těchto fondů také částečně investovaly do domácích PPP projektů, aby si zajistily slušnou výkonnost. Méně peněz by tak mohlo odtékat do zahraničních investic i z těchto fondů.

NRF jako účinný nástroj důchodové reformy

Občan investující do Národního rozvojového fondu by měl mít nárok na úrok 3% (nebo 1% nad inflaci) jen za podmínek, které nejsou běžně vyžadovány finančními institucemi. Zřízení NRF by nemělo vést k tomu, aby občané okamžitě stáhli všechny své peníze z bank a fondů a způsobili tak kolaps finančního systému. Roční vklad na 1 osobu by tak mohl být omezen např. 20% čistých příjmů zaměstnance nebo 20% zisku v případě OSVČ.
Další z podmínek by mohla spočívat v tom, že by občan mohl úspory vybírat až v důchodovém věku, a to postupně (rovnoměrně) nejméně po dobu např. 12 let. NRF by se tak mohl stát velmi efektivním nástrojem důchodové reformy. Investice do NRF by prostě nebyla běžným spořícím nástrojem např. na 5 let. V případě předčasného úmrtí by samozřejmě úspory "nepropadly" ve prospěch NRF tak, jako u některých pojistných produktů.